Učení Ježíše Krista

Kapitola z knihy Dr.Vladimira Antonova
Původní Učení Ježíše Krista

Jeho Evoluce — a my

My, obyvatelé Země, jsme si zvykli na měření času dny (periodami otáčení Země kolem své osy), rozdělenými na hodiny, minuty a sekundy, a také roky (periodami otáčení Země kolem Slunce), rozdělenými na měsíce a týdny.

U Něho — vesmírného, je jiné počítání času. Měří se Manvatarami, skládajícími se z mnoha miliónů pozemských let.

Jakou část trvání vesmíru obsahuje Manvatara? — kdo to ví, kromě Něho Samotného? A pro nás to nemá žádný význam.

Manvatara je vývojový cyklus, skládající se z «projevené» a «neprojevené» fáze. První začíná «stvořením světa» a končí «koncem světa». Ale v období druhé fáze Stvoření neexistuje, existuje jenom On, a také «stavební materiál» pro nová Stvoření.

Na počátku každého cyklu On postupně vytváří (materializuje) tvrdý substrát — hmotu planet, a na některé z nich potom «vysévá» rozměrově nepatrné částečky energie, které se vtělují do materiálních těl minerálů, poté rostlin, živočichů, lidí, a ve výsledku se musejí vyvinout do toho stupně dokonalosti, aby se staly hodnými toho, vlít se znovu do Něho, a obohatit ho tak samy sebou. On řídí proces jejich růstu; přitom jim dává určitou míru «svobody vůle» — tj. možnost přijímat malá i velká řešení v Jím vytvářených učebních situacích, a ve výběru svojí cesty. My máme dokonce i možnost si vybrat, jestli chceme jít cestou Evoluce, nebo degradovat.

On nás miluje — jako Svoje děti. A po celý čas nám předkládá nové příležitosti pro přijímání správných rozhodnutí; my je buď přijímáme, nebo odmítáme.

Dal nám také Svaté knihy, které obsahují instrukce o tom, jak bychom měli žít. Pokud je dodržujeme — stáváme se dokonalejšími. Jestliže nedodržujeme — můžeme se dokonce pohybovat na opačnou stranu od Něho. Bolest a utrpení je to, čím nám On poukazuje na naše chyby. A přibývání štěstí z pociťování sbližování s Ním je kritériem úspěchu.

Musíme se vynasnažit stát se «dokonalými, jako je dokonalý (náš) Otec Nebeský» (Mt 5:48), a vlít se do Něho co možná nejrychleji: On nás volá do Svých Objetí — k nejvyšší blaženosti bytí v Něm ve Splynutí s Ním. «Blahoslavení vy, kteří jste už poznali obelstění a utíkali (od něho) — od cizího! Blahoslavení vy, které hanobí a neuznávají kvůli (té) lásce, kterou k vám chová váš Pán! Blahoslavení vy, trpící, mučení těmi, kteří nemají naději (na spasení); vy budete osvobozeni od všech okovů. Bděte a proste, abyste nemuseli vejít (znovu) do těla, ale vyšli z okovů utrpení (pozemského) života! A… až vyjdete z muk a utrpení tělesných — získáte svůj klid… a budete vládnout spolu s Králem, stanete se Jedním s Ním. A On bude Jedním s vámi od nynějška a navěky věků. Amen.» (Apokryf Matouše, 145)

A proto, abychom co nejrychleji postupovali ve svém zdokonalování k Němu, se musíme snažit si Ho zamilovat. « Miluj Pána Boha svého vším svým srdcem, a vší duší…, a vší myslí, a vší svojí silou…» (Mk 12:29-30) Vždyť přece právě emoce lásky jsou těmi mechanizmy, které přitahují jednoho ke druhému a spojují vjedno jak vědomí člověka — s vědomím druhého člověka, tak i vědomí člověka — s Vědomím Boha.

* * *

V roce 553 se vůdcové křesťanských společenství, které se do té doby zformovaly, shromáždili na «schůzi», a rozhodli «většinou hlasů» vyloučit z Ježíšova Učení tu jeho část, kde byl objasňován smysl života na Zemi lidí a dalších vtělených bytostí právě z evolučního hlediska. Učení bylo tímto způsobem zbaveno celistvosti a uspořádanosti. A lidé, aby našli odpovědi na mnohé přirozeně vznikající otázky, se občas dopouštěli nerozumného fantazírování. Například, příčinu našich strádání na Zemi začali vidět v tom, že my jakoby na sobě neseme hříchy Adama a Evy, a z tohoto důvodu jsme hříšní absolutně beznadějně, a žádná úsilí o sebezdokonalování nám nepomůžou a nejsou ani zapotřebí, protože nás jenom zavedou do hříchu pýchy… je třeba se jenom modlit a modlit ke «svatým služebníkům» a k panence Marii, aby se ti dotyční, následně, za nás pomodlili před Ježíšem Kristem — a pak se On, možná, nad námi smiluje a místo do pekla nás pošle do ráje…

Ale adepti takových názorů nemohou být od pekla spaseni, protože jejich koncepce je diametrálně protichůdná Učení Ježíše Krista, Který nás k úsilím o sebezdokonalování právě vyzýval. Konkrétně říkal: «(Mnou)… je Království Boží zvěstováno, a každý (jen) usilováním vchází do Něho» (L 16:16). On nás také v žádném případě nenabádal vracet se zpátky k pohanství.

V tomto tématu budeme pokračovat v dalších kapitolách — teď ale uvedeme příklady toho, že Ježíš mluvil o rozvíjení duší v opakujících se pozemských vtěleních.

A tak, když sledoval vystoupení mistrovských zpěváků, vysvětloval žákům: «Odkud se vzaly jejich talenty a síla? Za jeden krátký život samozřejmě nedokázali nasbírat ani (takovou) kvalitu hlasu, ani znalosti zákonů souzvuku. Jsou to zázraky? Ne, protože všechno pochází z přírodních zákonů. Před mnoha tisíci let už tito lidé shromažďovali svoji harmonii a tyto vlastnosti. A oni se přišli opět ještě učit…» (Tibetské Evangelium).

Nebo když se Ho učedníci zeptali na Jana Křtitele, Ježíš odpověděl: «A jste-li ochotní to přijmout — on je ten Eliáš, který měl přijít. Kdo má uši k slyšení, ať slyší.» (Mt 11:14-15). A podruhé: «… Eliáš už přišel, ale nepoznali ho… Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.» (Mt 17:11:13).

Ale mezi vtěleními, jak říkal Ježíš, jsou duše spravedlivých vzkříšeny v nemateriálním světě, a víc už se «nežení ani nevdávají, ale žijí jako andělé Boží v Nebesích (Mt 22-30).

V řadě mnoha vtělení se člověk rozvíjí ve třech základních směrech: intelektuálním, etickém a psychoenergetickém. Přičemž nejobtížněji a nejdéle ze všeho probíhá rozvoj toho prvního.

Rozdíly v intelektuálních úrovních různých lidí jsou známy nejen psychiatrům, kteří roztřídili lidi na idioty, imbecily, debily, lidi s fyziologickou (tj., nepřekračující meze «normy») slabomyslností («fyziologická hloupost»), lidi s hrubými defekty myšlení («parciální» slabomyslnost, schizofrenie, paranoia a další) — a všechny ostatní.

Intelektuální rozdíly se také výborně projevují ve spojitosti s religiózností.

Tak se ukazuje, že někteří lidé jsou schopni jenom «modlitebních» tělesných pohybů a modlitebního vyprošování. V Rusku se například široce používá takový slovní obrat: «pomodlit se za…». To znamená, že je třeba zaměřit pohled na nějaký předmět, který má kultovní význam, a udělat… standardní tělesné pohyby…

Lidé vyšší intelektuální úrovně jsou už schopni osvojení si Boží Vůle vzhledem k nám a odpovídající práce na zdokonalování sama sebe — především v etickém směru.

Ale jsou i tací, kteří jsou schopni obsáhnout veškerou úplnost znalostí o Bohu; a jim se podaří — cestou hluboké sebeobětující práce dosáhnout připodobnění Bohu a poté vejít do Splynutí s Ním, završit tímto způsobem svoji osobní evoluci.

A tyto rozdíly mezi lidmi nemají příčinu jen ve zvláštnostech nitroděložního vývoje a nemocech prodělaných v dětství, a dokonce ne ani ve výchově a získaném vzdělání, ale především v evolučním stáří duší a v úsilích, vykonaných na přeměnu sama sebe.